Na vztah se nedá připravit. A přesto se do něj vrháme

„Můžete si přečíst milion knih, ale dovednosti hledáte až přímo ve vztahu,“ říká Honza Vojtko hned v úvodu. Právě nemoc – chronická, progresivní nebo společensky stigmatizovaná – podle něj neodhaluje jen limity těla, ale především limity naší představy o bezpodmínečné lásce.

Ve vztazích, kde jeden z partnerů pečuje o druhého, se často střetává únava, vztek, pocit viny i stud. Emoce, které si běžně nepovolujeme, protože „přece bych měl být silný“. Jenže právě potlačované emoce jsou podle Vojtka cestou k vyhoření a někdy i ke konci vztahu.

Sobectví jako nutná podmínka lásky

Jedním z nejsilnějších momentů rozhovoru je téma takzvaného „sezdrojování“ – tedy schopnosti starat se o sebe, i když máme pocit, že bychom měli být k dispozici druhému 24/7.

Masáž. Procházka. Hodina ticha. Vypadá to banálně. Ale právě tyto chvíle jsou podle terapeuta klíčové pro to, aby vztah přežil.

„Vypadá to sobecky. Ale není. Pokud se zničím já, zničí se i ten vztah,“ zaznívá v podcastu velmi jasně. A spolu s tím přichází další těžké téma: strach, že když odejdu a něco se stane, ponesu vinu navždy.

Smrt jako učitelka blízkosti

Rozhovor se přirozeně dotýká i smrti – tématu, před kterým většina z nás raději uhýbá. Honza Vojtko ale mluví o smrti jako o paradoxním zdroji životní energie. O tom, že otevřené rozhovory o konečnosti vztahy neoslabují, ale naopak prohlubují.

Sdílí i osobní zkušenost s těžkou nemocí své maminky a popisuje, jak důležité je mít „uzavřená témata“. Říct věci, které říct chceme. Protože právě nevyřčené věty se po ztrátě mění v tíživé „kdyby“.

„Dotýkejte se smrtelnosti. Dokážete žít daleko šťastnější život."

„Moje nemoc nejsem já“

Druhá polovina rozhovoru patří těm, kteří do vztahu vstupují už s diagnózou. A tady se mluví o studu, méněcennosti i strachu z odmítnutí – zvlášť v případě HIV, které je stále zatížené předsudky.

Stejně jako jsme rodiče, partneři, přátelé, profesionálové, milenci – jsme i lidé s nějakým příběhem těla. A teprve když se nám podaří tuto perspektivu přijmout, můžeme jít na rande bez pocitu, že se jdeme „přiznávat k vině“.

Kdy diagnózu říct? Hned, nebo až později? Na to neexistuje univerzální odpověď. Existuje jen otázka: Co je v tu chvíli bezpečné a pravdivé pro mě?

Empatie jako chybějící jazyk dneška

Empatie – schopnost vcítit se do situace druhého, i když jsme ji sami nezažili. „Jestli téhle společnosti něco chybí, tak je to empatie,“ říká Honza Vojtko bez obalu. A právě proto má smysl o vztazích, nemoci a lásce mluvit nahlas. V podcastu. V médiích. Mezi sebou.

Protože láska možná není bezpodmínečná. Ale může být vědomá. A to je někdy víc než dost.

Honza Vojtko, Potetovaná duše, https://potetovana-duse.cz/.

Poslechněte si tento díl podcastu pod názvem Honza Vojtko: dotýkejte se smrtelnosti na Apple podcasts, Spotify nebo na stránce podcastu: https://www.zijupozitivne.cz/podcast.